V zákoně není žádné omezení výživného věkem. Skutečně je nutnost platit dítěti pravidelné dávky ukončena až okamžikem, kdy bude schopno se samo živit.
Na platbu výživného nemá vliv dosažení věku šestadvaceti let. Věk dvacet šest let je důležitý pro výplatu sociálních dávek, ale v rodinném právu nehraje žádnou roli. Tento omyl je však pochopitelný vzhledem k tomu, že předpisy týkající se státní sociální podpory za nezaopatřené považují dítě nejdéle do věku dvaceti šesti let.
Slovní spojení „schopno samo se živit“ nelze však vykládat tak, že je to při první příležitosti, kdy dítě může jít do práce. Zároveň není možné ztotožňovat zmíněnou schopnost s ukončením školní docházky. Dítě má právo pracovat na své kvalifikaci a připravovat se na zaměstnání a rodiče jej v tom musí (dle svých schopností a možností) podporovat.
Vše má však své limity a tak i poskytování výživného dítěti během jeho přípravy na budoucí povolání musí být v souladu s dobrými mravy. Pokud se jako student téměř nesnaží a opakuje každý ročník dvakrát a nepracuje až do věku, kdy jeho spolužáci dávno vydělávají, je na pováženou, zda dále takový styl života jako rodič podporovat. Jestliže se s potomkem nedohodnou, je pak již na soudu situaci vyřešit.
Vyživovací povinnost rodičů tedy většinou skutečně skončí okamžikem, kdy dítě začne pracovat a přísun jejich peněz nepotřebuje.
