Re: stravné vs. skutečné náklady na stra
Já si myslím ale, že se budou zaměstnanci bouřit, ne? A co nějaké "zahraniční" stravenky a pak krácení stravného? Jn, ale ve fastfoodech stravenky také platí. Ale to si myslím, že je přeci na rozhodnutí zaměstnance co do sebe bude ládovat, ne?
Re: stravné vs. skutečné náklady na stra
Dobrý den, jen chci upozornit, že nikdo nechce zaměstnancům upírat nárok na stravné. Jen je zde možnost, že když přinesou účtenku za stravu z restaurace a bude na větší částku než je stravné, tak dostanou proplacenu tu účtenku - tudíž je to pro zaměstnance výhodnější. Není to ale povinnost a kdo nedonese účtenku, dostane normálně stravné dle zákona. Jde tedy o to jak řešit stravné při dodání účtenky - zda brát místo stravného účtenku - je zde tedy třeba dodanit u zaměstnance? - zda zaúčtovat účtenku jako repre a vyplatit krácené stravné (jelikož jim firma jídlo tím pádem zaplatila) - nebude to finančák povazovat za peněžní plnění, které by chtěl také zdanit u zaměstnance? Chci raději tento proces nastavit hned od začátku správě a pokud možno tak, aby zaměstnanec nic nedodaňoval. Děkuji
Re: stravné vs. skutečné náklady na stra
Pro ty, které by to zajímalo, mám vyjádření od odborníka na daň z příjmu z 8.7.2016
část 1: Odpověď: V dotazu správně uvádíte, že zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZP) stanoví minimální částky stravného při pracovních cestách a je tak pouze na zaměstnavateli, zda bude poskytovat stravné v minimální výši nebo v částkách vyšších. Tuto skutečnost zohledňuje na straně zaměstnavatele i zákon č. 5786/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZDP), který podle § 24 odst. 2 písm. zh) považuje za výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů také náhrady cestovních výdajů do výše stanovené zvláštním právním předpisem, kterým je ZP. Určitou regulaci (v ekonomickém slova smyslu) v chování zaměstnavatelů, eliminující nežádoucí daňové optimalizace, obsahuje ZDP v § 6 odst. 7 písm. a), podle kterého se za příjmy ze závislé činnosti nepovažují a předmětem daně, kromě příjmů, které nejsou předmětem daně podle § 3 odst. 4, nejsou také náhrady cestovních výdajů poskytované v souvislosti s výkonem činnosti, ze které plyne příjem ze závislé činnosti, do výše stanovené nebo umožněné zvláštním právním předpisem5) pro zaměstnance zaměstnavatele, který je uveden v § 109 odst. 3 zákoníku práce (nepodnikatelský sektor, pro který je stanovena vedle minimální částky, také částka maximální), jakož i hodnota bezplatného stravování poskytovaná zaměstnavatelem na pracovních cestách; jiné a vyšší náhrady, než stanoví tento zvláštní právní předpis, jsou zdanitelným příjmem podle odstavce 1 § 6 ZDP. Pro vyšší náhrady se tak uplatňuje režim zdanění jako u mzdového plnění. Pokud by zaměstnavatel proplácel skutečnou výši hodnoty stravy podle dokladů z restaurací, bude ve skutečnosti poskytovat vyšší náhrady než náhrady, které nejsou předmětem daně z příjmů.
Re: stravné vs. skutečné náklady na stra
část 2: Tyto vyšší částky tak budou předmětem zdanění a také veřejnoprávního pojištění, což finálně bude mít také dopad na zaměstnavatele, který je povinen odvádět tzv. zaměstnavatelské pojistné ve výši 34%. Jejich posouzení jako nutné vedlejší výdaje by nebylo v souladu s platnou právní úpravou. Nutné vedlejší výdaje jako druh cestovních náhrad uvádí § 156 odst. 1 písm. e) ZP a dále rozvádí § 164 ZP, podle kterého zaměstnanci přísluší náhrada nutných vedlejších výdajů, které mu vzniknou v přímé souvislosti s pracovní cestou, a to ve výši, kterou zaměstnavateli prokáže. Nemůže-li zaměstnanec výši výdajů prokázat, poskytne mu zaměstnavatel náhradu odpovídající ceně věcí a služeb obvyklé v době a místě konání pracovní cesty. Mezi nutné vedlejší výdaje na pracovní cestě patří např. doklad o parkování, poplatek za služební telefonické hovory a vstupenka na stanovenou akci (výstava, veletrh apod.). V daném případě se tak nejedná o nutné vedlejší výdaje, ale jednoznačně o náklady na stravné, které je upraveno v písm. d) § 156 odst. 1, resp. v § 163 ZP.
