Pokud Tě živí - tak co řešíš ?!! až se budeš živit sama, bydlet sama atd. tak vyskakuj !
18 let - to jsou tzv. "telecí léta"
Doufám, že to přežiješ v klidu i Tví rodiče
Souhlasím, je dospělost právní a dospělost ekonomická. Ze zkušenosti vím, že rodiče většinou neberou na vědomí ani jednu z nich - a takoví jsou nejlepší!
Milá slečno, nějaká domluva s rodiči je potřebná, nevím jak dnes, ale za našich mladých let to se zákazy někteří rodiče přeháněli a my jsme se pak horempádem okolo dvacítky brali, abychom už mohli bydlet spolu, protože společné bydlení před svatbou nepřipadalo v úvahu. Což taky nebylo ideální, ale tak to prostě bylo, měli jsme brzo děti a museli jsme stát na svých nohou a zvládnout to. Ale rodiče samozřejmě museli toho nastávajícího ženicha (nevěstu) znát. Nedivte se rodičům, mají o Vás strach. Je dobré, aby poznali Vašeho chlapce a zjistili, že mu můžou důvěřovat. Anebo zjistí, že není, jak bych to řekla, až tak vhodný. A rodiče vidí víc než Vy. Já dceru nemám, o syny jsem měla strach jiný - aby se někde nevymázli v autě a dokud jsem v noci neslyšela klapnout dveře, neměla jsem klid. Jen pro odlehčení: moje kamarádka, když zjistila, že její syn má slečnu, požádala svého muže (otce syna), aby ho poučil. A poslouchala tajně za dveřmi. Poučení znělo: No víš, Zdendo, to není jen tak, to není žádná sranda, s tím sexem opatrně, protože jak jednou začneš, tak už nemůžeš přestat :-))
Jsem starší než vy, ale takto jsem rozhodně nežila a mí vrstevníci také ne.
Od 19 let jsem měla vlastní byt a svého nastávajícího jsem rodičům představila na radnici.
No každá jsme žila a žijeme jinde a jinak. Já i všichni moji vrstevníci (spolužáci a hlavně spolužačky, kamarádky i známé věkově plus mínus nějakých pár let okolo mého věku), všichni jsme to měli jak píšu. Na vlastní byt jsme peníze v 19 letech neměli, všichni jsme žili v domě rodičů, maximálně jsme se přestěhovali do domu prarodičů (v 19 jsem šla bydlet za babičkou. aby nebyla sama), samozřejmě, že jak bylo po škole a nastoupili jsme do zaměstnání, přispívali jsme, povdávaly jsme se (kluci vrstevníci se ženili trochu později, ale většinou hned po vojně) a postupně jsme si postavili vlastní domy. S partnery (partnerkami) jsme chodili y /i celkem dlouho a ať vzpomínám jak vzpomínám, neznám nikoho, kdo by rodičům představil svého nastávajícího (nastávající) až při svatbě. A oproti dnešku jeden rozdíl - dnes požádá kluk holku o ruku a pak to solečně řeknou rodičům, že se budou brát (teda aspoň tady to stále tak probíhá). Tehdy jsme se samozřejmě domluvili, že se vezmem, ale pak mladí pánové přišli k rodičům své nastávající a požádali jejího tatínka. Co vím, tak tomu tak bylo u všech mých spolužaček, kamarádek i známých. Můj nastávající (dodneška manžel) přijel tehdy dokonce se svými rodiči slavnostně moje rodiče požádat o moji ruku (s kytkou vánoční hvězdy, protože jiné květiny nesehnal). A tatínek mu řekl, že ruku mu nedá, ať si mě vezme celou. Můžete se tomu divit, ale tak to tady chodilo (a dodneška chodí s tím rozdílem, že se mladí rodičů neptají, jen jim to slavnostně oznámí). Ale věřím, že u vás a u vašich vrstevníků tomu bylo jinak.
